Informační cedulka umístěná pod vrcholem Goduly pojednává především o pojmenování této hory a o pověstech, které si o ní lidé vyprávěli.
Umístění vývěsky:
- Obecné pojmenování místa: Godula, rozcestník pod vrcholem
- Turistická značka:
- GPS:
- Odkaz na mapu:
ATLAS - AMAPY
- Datum umístění: 2003
PŘEPIS CEDULE:
Godula, zvaná též Hodovnice, náleží k památným vrcholům
starých Slovanů. Bývalo zde pohanské obětiště a pořádaly se tu velké hody. Podle
pověsti zde pramenila živá voda, která uzdravovala poutníky. V jejím nitru byly
ukryty poklady " Černé kněžny " i Ondrášův poklad. Hora v minulosti neukrývala
jen poklady - v době temna se zde například skrývali pronásledovaní evangelíci .
O NÁZVU HORY
Slovo "god" v praslovanštině znamenalo jakékoliv časové období,
přičemž později se tento význam zúžil na "rok" (dodnes v ruštině). Podle toho
byly pojmenovány "hody". Zřejmě proto, že se slaví jen jednou v roce. Proto se
tato hora, podle častých konání hodokvasů, nazývala Godovnica. ив роше заказ онлайн украина
Přípona "-ula" (změna názvu na Godula) je původní rumunský určitý člen (podobně
jako v angličtině "the" - rumunský člen se připojuje jako přípona za slovo a
určuje navíc ještě rod).
Změna koncovky z „a“ na „e“ (na Godovnice) či náhrada "H" za "G" (Hodovnice) je
český ekvivalent, zavedený pravděpodobně zásahem českých puristů během Národního
obrození.
PŘÍRODA: Malý kousek geologie aneb po godulských vrstvách
Hora Godula dala jméno nejvýraznějším geologickým vrstvám
slezského příkrovu (část karpatské geologické soustavy), které pocházející ze
střední křídy. Místy až 2 000 m mocné souvrství odolných pískovců buduje
centrální část Moravskoslezských Beskyd, Beskydy Slezské a skupinu Ondřejníka.
Charakteristické nazelenalé pískovce se dosud těží v lomech v Ráztoce, v
Trojanovicích, v Komorní Lhotce a zvláště pak v Řece na úbočí vrchu Godula.
POVĚSTI: Král hadů zlatohlavec
Za časů, kdy se ještě konaly zvířecí sněmy, shromáždili se na
hoře Godule všichni plazi, aby si zvolili svého krále. V jeskyni mu pak
připravili příbytek a mechové lůžko. Snesli mu tam zlato, drahokamy a králi hadů
posadili na hlavu zlatou korunku. Podle ní krále pojmenovali „Zlatohlavec“.
I. Král snímal korunku jen při každodenní koupeli v horském
potoce. Toho jednou využil mladý ovčák. Náhodou uviděl ve své blízkosti na
plochém kameni hadí korunku. V poledním slunci hrála všemi duhovými barvami a
byla tak krásná, že ovčák zapomněl na nebezpečí, které mu hrozí. Skočil ke
kameni, sebral korunku a pádil pryč. Ale byl pronásledován hady, ještěrkami a
mloky. Sykot se blížil ze všech stran a ovčák hleděl vstříc jisté smrti. V
poslední vteřině korunku odhodil a tím si zachránil život. Jakmile se zbavil
korunky, pronásledování ustalo.
II. Jiná pověst vypráví, že pasáček dolů do vesnice stejně
nedoběhl. V zoufalství vytáhl zpod haleny zlatou hadí korunku a mrštil jí zpátky
do hory. Vysílením padl bezvládně na zem. Plazi vrátili korunku králi a
Zlatohlavec se odplazil do jeskyně v Godule, aby tam hlídal svěřené poklady.
Pozdě večer, když se ovce vrátily z pastvy samy domů, vydali se hledat nebohého
pasáčka. Našli ho ležet pod mezí, a než ho donesli domů, stačil jim ještě
povědět, co se mu přihodilo. Živého ho stejně nedonesli, zemřel jim cestou.
Od té doby nikdo hadího krále raději nepokoušel a všichni se
jeho sídlu raději vyhnuli.
KULTURA: Tomáš Kočko & ORCHESTR
Historií a mystikou hory Godula se nechal učarovat i hudebník
Tomáš Kočko z Frýdku-Místku za jehož přispění vznikla i tato vývěska.
Své druhé album pojmenoval Hodovnice. První i poslední písnička alba (Hodovnice
a Godula) mají proto stejná slova i melodii (i když jde spíše o zaříkávání),
rozdíl je ale v aranžích. „Hodovnici“ reprezentuje tradičnější nástrojové
obsazení grumle, cimbál, buben, housle, píšťala a zpívají ji děti, tak jak to
původně bývávalo (jde o pozůstatek pohanského vzývání slunka, když byla dlouho
zima nebo pršelo). Zato „Godula“ je nástrojově pestřejší - zazní didjeridoo,
sitár, kontrabas, kytara…
Více na http://www.kocko.cz
DALŠÍ INFORMACE:
Malba: Aleksandra Sikora, PSP ul. Havlíčkova, 9.B, Český Těšín
O ČERNÉ KNĚŽNĚ
Od té doby, co
paní Kateřině zemřely děti i muž, těšínský kníže Václav, chodila paní kněžna jen
v černých šatech. Měla také černé oči a vlasy.
Jen duši měla
jasnou, čistou a milosrdnou. O jejich pokladech se vykládalo v každé chalupě za
dlouhých zimních večerů. Zlato a stříbro prý nemá na zámku, ale v hoře Godule.
Tam má velkou tajnou pokladnici. Klíče k tomu pokladu může získat jen potřebný a
spravedlivý člověk, ale musí být srdnatý a nesmí se ničeho zaleknout. Vždyť v
hoře Godule hlídá poklad král všech hadů - Zlatohlávek.
Jednou šel
lesem řeznický učeň. V horkém červencovém dni dostal žízeň, proto poklesl u
lesní studánky, aby se napil. Tu spatřil na hladině studánky odraz zlatých
klíčů. Visely nad ním, na větvi stromu. Byly to klíče k pokladnici Černé kněžny.
Učedník se zlatého zjevení tak vylekal, že se ani nenapil a utíkal pryč, co mu
nohy stačily. Když se po chvíli uklidnil, dodal si odvahy a vrátil se zpět ke
studánce, zlaté klíče již zmizely neznámo kam. Poklady Černé kněžny podnes
neopustily svou skrýš.
O
spravedlnosti Černé kněžny si vyprávěl lid tuto pověst : Za modrého letného
dne, kdy hlasy ptáků chválili slunce, pocházela se Černí kněžna před svým
loveckým zámečkem v Marklovicích. Do slunné pohody najednou vpadl křik a pláč.
Panští hajní vedli na zámeček spoutaného sedláka. Za pytlačení býval krutý
trest.
Sedlák věděl,
že ho čeká smrt a věděla to i jeho žena. Doslechla se, že ji hajní chytili muže
a že ho vedou na zámeček. Vyběhla i s dětmi za nimi a celou cestu, prosila a
naříkala, ale marně. Panští hajní neznali slitování. Její muž zastřelil statného
divočáka a pušku ještě držel v ruce, když ho dopadli. Černá kněžna zastavila
průvod pokynem ruky. Sedlačka ji klesla k nohám a prosila o milost. " Vstaň "
,řekla ji kněžna a ptala se hajných, co se přihodilo. " Ten muž je pytlák,
" odpověděli hajní, "zastřelil panského divočáka." " A co mi řekneš
ty, sedláku, " ptala se dál kněžna. " Zastřelil jsem kance milosti, ale
na svém poli. Mám pole u lesa a panští divočáci mu už deset let ničí úrodu. Už
jsem si nevěděl rady. Každý rok zaseji a přece nesklidím. Mám jen to pole a
chalupu plnou hladových dětí. Ze zoufalství jsem střelil, jasná paní." Tu se
kněžna dotázala hajných, na kolik se cení takový divočák a hajní ho ocenili
částkou tolarů. "A co myslíte, jak ceníte škodu, kterou divočák za rok
napáchá na poli?" " Asi tisíc tolarů, " odpověděli hajní po pravdě.
Černá kněžna se zamyslela, potom se usmála a řekla "To jsou lehké počty
". " Ty sedláku mi v zámecké pokladně zaplatíš tři tolary za divočáka a moje
kancelář ti vyplatí škodu, kterou ti deset let černá zvěř působila na poli.
Deset let po tisíci, dostaneš tedy deset tisíc tolarů. A vy ", přikázala
hajným, "mu rozvažte pouta ".
Pověst o
moudrém rozsudku Černé kněžny se roznesla po celém kraji. Lid ji velebil,
protože kdo hledal zastání a spravedlnost, vždycky ji u Černé kněžny našel.Když
se čas, ten pro všechny nejspravedlivější soudce, naplnil i Černé kněžně, bylo
to za letního času. Slunce hřálo, úroda zrála, všichni se radovali, že bude
úrodný rok a všeho hojnost. Jen těšínský lid byl zamlklý a smutný. Roznemohla se
Černá kněžna a nebylo jí pomoci. Ještě nedávno se procházelo kolem Olzy pod
staletými stromy, teď bezmocně leží a lapá po dechu. Až z Krakova přijel starý,
moudrý lékař a nedává ji naději na uzdravení. A tak všichni chodí smutní, je jim
líto laskavé paní. V pološeru zámecké komnaty leží nemocná, obklopena svými
věrnými, kteří jsou ochotni vyplnit každičké její přání, ale ona jen tiše leží,
nic si nepřeje. Jednoho dne, lékař ji právě připravil uklidňující lék, kněžna
smířená s myšlenkou na odchod do nenávratna, cítila že nedožije večera. Obrátila
se na své věrné s prvním a také posledním přáním, řekla " Až zemřu, položte
mě do prosté rakve, bez přepychu a bez zbytečných poct. Ne do hrobu, ale na
selský vůz mou rakev položte a do vozu zapřáhněte čtyři páry černých volů. Tam
kde se povoz poprvé zastaví, bude místo mého posledního odpočinku. Tam mne
pochovejte". Ještě týž den, jak předpověděla, zemřela Černá kněžna při
posledních paprscích zapadajícího slunce. Smutně zvonily těšínské zvony,
chudobný lid chodil oplakávat dobrou paní a její rakev zasypával polním
kvítí.Čtvrtý den po východu slunce, vyjel ze zámku selský vůz se čtyřmi páry
černých volů. Prostá, selská rakev byla zcela zasypána polními květy. Ostatky
Černé kněžny provázel pláč lidu a těšínské zvony. Povoz jel kopcovitou cestou k
Mistřovicím a Stanislavicím. Zastavil se až na těrlickém kopci, zvaném Kostelec.
Tu se otevřela země, povoz do ní vjel a země se opět zavřela. Na místě, kde
lidem zmizel povoz z očí s ostatky dobré paní, postavili lidé dřevěný kostelík.
Když kostel světili, přišli všichni lidé z Těšínska, aby vzpomínkou uctili
památku spravedlivé paní. Každoročně v neděli po sv. Vavřinci, se na Kostelci
konala pouť, která byla přehlídkou lidových krojů, písní, tanců a obyčejů i
výstavou lidové zručnosti a řemesel. Zde se nabízí úvaha. Není vzpomínka na
dobrého člověka nad poklad? Je velká škoda, že toho krásna ubývá a náš život bez
našich slezských lidových tradic se stává chudší.
Informační cedule - Godula - Hodovnice
