Ppor. v.v. Ing. Josef LANCIGER

Autor: Petr Tryščuk <petr(at)v-klub.cz>, Téma: II. odboj, Vydáno dne: 13. 04. 2005

V úterý 12.4.2005 se uskutečnila již 34 přednáška (beseda) připravená Vlasteneckým klubem Ostrava. Tentokrát jsme besedovali s Volyňským Čechem ppor. Lancigerem o životě na Volyni, o střetech s Banderovci a o jeho válečných operacích na východní front.
Této besedy se zúčastnilo 26 lidí.

Stručný vojenský životopis

„Za všech okolností, musí člověk zůstat člověk člověkem.“

Narodil se 5.5.1924 ve Zdogunově na Volyni, kde prožil dětství. Za sovětského záboru začal studovat a na škole vydržel i za Němců, kdy školu dokončil.
Když fronta postoupila až na Volyň, bylo v Rovně zřízeno rekrutační středisko Československé armády, kde se okamžitě přihlásil. Odmítl jít jako inženýr do týlu a zůstal raději jako frontový voják. Byl zařazen jako spojař u dělostřeleckých jednotek (minomety ráže 120 mm). Po intenzivním výcviku byl zařazen do oblasti Karpato-dukelského průsmyku.
PŘÍCHUŤ PELYŇKU: V jedné horské usedlosti pozvala naše vojáky z velitelské čety gazdina na večeři. Tak jsme povečeřeli a gazda, že se ještě půjde podívat před dům, jak tam je. Uslyšeli jsme jen hvizd letícího granátu - my jsme to znali dobře a věděli jsme, že máme zalehnout. Ale on to jako civilista pochopitelně neznal a tak nezalehl. Přišla velká rána, ten horal zahynul na prahu vlastního domu. Tehdy jsem poznal, že válečná vítězství mají někdy pachuť pelyňku.
NA FRONTĚ SE ZA HLOUPOST PLATÍ SMRTÍ: Ze začátku jsme se ohlíželi za každou minou, ale časem jsme se naučili rozpoznávat ty, který granát nás přeletí a nebo nedoletí. Já jsem jednou si šel nasekat dříví a byl jsem tak 10 kroků od bunkru, když slyším granát. Přestože jsem věděl, že letí na mě, místo zalehnutí jsem se pokusil doběhnout. Teď strašný výbuch a všichni kamarádi z bunkru na mě koukají, tak říkám: Teď jsem se až tak lekl, že jsem upustil sekeru. A oni na to: Neupustil. Topůrko jsem neustále křečovitě držel, ovšem bylo přeražené vedví, měl jsem také potrhané oblečení, ale ani škrábnutí. Jiní kamarádi ovšem takové štěstí mnohdy neměli.
Na řece Ondavě se fronta na čas zastavila. Dělostřelce tedy tajně převezli na frontu u Jasla, kde se zúčastnili velké ofenzívy. Všemu předbíhala velká dělostřelecká příprava. "Ty jejich zákopy byly tak přeorané, že jen málokdo zůstal na živu. A ten kdo zůstal, měl jistě do smrti na co vzpomínat." Od Jasla se vrátil do Karpat, účastnil se dobývání Vrutek, Liptovského Mikuláše a na Moravě jej zastihl konec války.